Bojuje s rakovinou, ale nevzdává se: Topolánek prozradil, co mu dává sílu po 12. chemoterapii

Bývalý premiér Mirek Topolánek (69) prochází jedním z nejtěžších období svého života. O vážné nemoci nemlží, naopak mluví o ní s až odzbrojujícím nadhledem a dávkou ironie sobě vlastní. A právě to je možná to, co ho drží nad vodou víc než cokoliv jiného.

Malé radosti

Po sérii chemoterapií, které by mnohé zlomily, přichází s překvapivě jednoduchým receptem, jak si zachovat alespoň kousek normálnosti. Žádné velké filozofie, žádné nedosažitelné rady. Jen obyčejná věc, kterou má každý na dosah.

„Kytky Václava Špály v Museu Kampa jsou fantastické. Fakt doporučuji. Jsou dny, kdy i muži potřebují vidět květiny. Třeba během 12. chemošky. Díky, Jiří,“ svěřil se na síti X.

A právě v téhle větě je víc, než se na první pohled zdá. Nejde jen o výlet do galerie. Jde o útěk. O krátký moment, kdy člověk zapomene na nemoc, bolest i únavu, kterou léčba přináší. O připomenutí, že svět venku pořád existuje.

Humor jako zbraň

Topolánek ale neztrácí ani svůj typický humor. Dokonce si rýpl i do vlastních „nezdarů“, které by jiní raději tajili.

„Musím potěšit hejtry. Tak nejdříve se mi vytrhl jazyk z lyžáků. Nových… Pak jsem nechal jednu noc auto venku a nějaký dobrák mi ukradl obě zpětná zrcátka. Nakonec jsem naletěl na nějaký trik s anketou na WhatsApp a musel resetovat mobil. Proti tomu je 9. chemoška jen blbina,“ svěřil se začátkem března, jak napsalo super.cz.

Je to zvláštní kontrast. Vedle těžké diagnózy stojí banální životní trable. A právě tenhle kontrast dává jeho slovům sílu. Ukazuje, že i v těžkých chvílích si člověk může dovolit nadhled. A někdy je to dokonce nutnost.

Síla v obyčejnosti

Z jeho slov je cítit ještě něco. Snaha zůstat „normální“. Neuzavřít se jen do role pacienta, ale dál žít, vnímat svět, reagovat na něj. I kdyby to mělo být jen tím, že si zajde na výstavu nebo si postěžuje na ukradená zrcátka.

Fanoušci mu posílají podporu a přání sil. A i když se mezi nimi objevují otázky, zda už nemá to nejhorší za sebou, Topolánek zůstává věrný svému stylu. Nic nepřikrášluje, ale ani nepropadá beznaději.

Možná právě proto jeho slova rezonují. Protože nejsou patetická. Jsou lidská. A někdy stačí opravdu málo. Třeba jen zastavit se a podívat se na květiny.

Zdroj: Aplausin.cz, X.com, super.cz