Eva Pavlová a Petr Fiala pokřtili knihu o Markétě Pekarové Adamové, která v ní promluvila o bolesti, dětství i odvaze

První dáma Eva Pavlová, premiér Petr Fiala a spisovatelka Petra Soukupová pokřtili knihu Nejsem z cukru ani ze železa, která přináší životní příběh političky Markéty Pekarové Adamové. Publikaci napsala novinářka Tereza Šidlová a poprvé odhaluje osobní příběh ženy, jež se pohybovala na vrcholu české politiky.

Dětství Markéty Pekarové Adamové nebylo jednoduché. Maminka byla velmi mladá, když zůstala s malým dítětem sama, otec byl na vojně a dědeček se vyrovnával se ztrátou manželky alkoholem. V domě se rekonstruovalo za pochodu, žilo se v těsném prostoru a soukromí prakticky neexistovalo. „Za mého dětství jsme v domě mohli obývat jen tři místnosti – ložnici, obývací pokoj a kuchyň, bylo nás postupně až šest, protože dědeček žil s námi.“

Když se narodil mladší bratr, rodina čelila další zkoušce. Vážná vrozená vada páteře znamenala roky lékařských kontrol, korzetů a omezení. I v tom se učila chápat bolest a zodpovědnost. „Chybějící části obratlů způsobovaly, že jeho páteř nebyla dostatečnou oporou pro rostoucí tělíčko. Až do dospělosti pak musel nosit různé korekční korzety. Bylo to pro něj těžké, ale dospělý život naštěstí prožívá bez následků.“ Přesto o svém dětství nemluví s hořkostí. Naopak. „Až zpětně jsem dokázala docenit, jak velkou zkušenost mi takové podmínky z dětství připravily. Rozhodně to dnes už jako nevýhodu neberu, spíš naopak.“

Zlom přišel brzy. Na rozdíl od většiny vrstevníků byla finančně soběstačná už jako dospívající. Pracovala od dvanácti let, myla okna aut na benzínce, později pomáhala na jatkách nebo na poli. Od gymplu si platila oblečení, školní obědy i kroužky, a to vše dobrovolně, chtěla být nezávislá. „Od gymplu mi rodiče dávali peníze a já si rozhodovala sama, za co je utratím. Hradila jsem si všechno kromě střechy nad hlavou a jídla doma a učila jsem se šetřit například tím, že místo autobusem jsem do školy jezdila na kole, i v zimě.“ Z dnešního pohledu je jasné, že právě tato kombinace skromných podmínek, vnitřní disciplíny a odhodlání ji formovala do ženy, která se umí postavit tlaku, ale nezapomíná na citlivost a empatii. V době studií vysoké školy tak vedle zaměstnání věnovala volný čas dobrovolnictví. Místo dovolené jela pomáhat do dětského domova, ať už v Arménii nebo Maroku. 

V knize Nejsem z cukru ani ze železa poprvé otevírá i témata, o kterých nikdy dříve nemluvila. Intimní, bolestná, hluboce lidská. Mluví o těle, které vždy neposlouchá. O očekáváních, která společnost klade na ženy. Neidealizuje se, naopak je konkrétní a upřímná. Nejde o politiku, ale o obyčejný život se všemi jeho vrstvami. Možná právě proto může být tato kniha pro mnoho žen překvapivě blízká.

Zdroj: Aplausin.cz, PR knihy