Když autobus nejede, začne hlava pracovat: Hypnotizér ze zastávky baví i dojímá

Na první pohled obyčejná situace: muž stojí na autobusové zastávce a čeká. Jenže během chvíle se čekání promění v nečekanou cestu přes zastávky života – spěch,
ticho, vzpomínky, rodinu i návrat k sobě. Tak začíná autorské divadelní monodrama „Hypnotizér z autobusové zastávky“, které mělo premiéru v komorním Divadle Apropo na pražské Malé Straně. Místo má přitom svou vlastní symboliku – divadlo sídlí v domě, kde kdysi žil slavný alchymista Edward Kelley.

Autorem a jediným interpretem představení je Šimon Pečenka, herec, moderátor a autor několika knih. Režie se ujal televizní režisér Vojta Nouzák.

Domácí úkol, který skončil na divadelním jevišti

Nápad na představení vznikl poměrně neobvykle – při studiu NLP technik.
„Dostal jsem úkol napsat krátký text, který by pomocí práce s jazykem dokázal pozitivně ovlivnit posluchače. Když jsem ho odevzdal, lektor se jen usmál a řekl: *Tohle není domácí úkol. To je skoro divadelní představení.* Ta věta mi zůstala v hlavě – a postupně z ní vznikl celý projekt,“ říká Šimon Pečenka.

Moment, kdy se divadlo mění v osobní vzpomínku

Jednou z nejsilnějších scén představení je návrat do dětství. V průběhu tohoto momentu se publikum často ponoří do vlastních vzpomínek – někdy velmi dávných. Diváci po představení popisují, že si vybavili zapomenuté okamžiky, staré předměty nebo drobné detaily ze svého dětství. Reakce bývají velmi emotivní a často se objevují i slzy. „Lidé mi někdy říkají, že si vzpomněli na věci, které si roky nedokázali vybavit,“ říká autor.

Nečekané reakce diváků

Vedle emotivních momentů přicházejí i překvapivé reakce. Několik diváků například po představení napsalo, že ten večer spali nezvykle klidně.
Jedna divačka dokonce popsala zlepšení psychosomatických obtíží po jednoduché NLP technice, která se v průběhu představení objeví.
„Možná je to tím, že si lidé na chvíli dovolí zastavit,“ dodává Pečenka

Divadlo, které pracuje s pozorností 

Představení propojuje klasickou divadelní formu s jemnou prací s jazykem, rytmem řeči a pozorností diváků. Humor se střídá s tichými momenty a hranice mezi jevištěm a publikem se postupně ztenčuje.
Výsledkem je komorní inscenace, kterou diváci často popisují velmi jednoduše:
odcházejí z ní klidnější, než přišli

Zdroj: Šimon Pečenka