Za pár pohlavků veřejně odsoudit a šup s tebou na sociálku...
Můj děda a táta razili heslo: „Škoda rány, která padne vedle.“ S tímto pořekadlem si vás dnes kdejaký současný „vychovatel“ namaže tak říkajíc na chleba a díky sociálním sítím vás jmenovitě doslova znemožní kritickým článkem, jelikož právě tyto „staré pravdy“ jsou jeho palivem. Navíc, jste-li rodič, můžete v dohledné době čekat pracovnici sociálky.
Mimo jiné, taky jste si všimli, že co se kritického napíše v novinách nebo na sociálních sítích, to se na veřejnosti (pro klid) odkývá, ale vlastní, tedy soukromý názor je pak diametrálně odlišný?! Jenomže, jak říká klasik, jedni mají pravdu, ale těch druhých je více. (O tomto současném fenoménu zase v jiném článku).
Nicméně k meritu věci. Já osobně dnešní výchově – nevýchově dětí moc dobře nerozumím. Ano, jsem stará škola a jestli jsme ve škole od učitele přes zadek, (a že to Cárina uměl), dozajista jsem si nešel stěžovat domů, protože bych schytal ještě nějakou navíc. Učitel měl v mé době společenskou váhu a samozřejmě znal také míru. Upřímně lituji dnešní učitele. Mají malou prestiž, malý plat, málo času na rodinu, hodně zodpovědnosti, mnohdy i druhé zaměstnání. Na středních a vysokých školách se musí kontrolovat, aby neřekli něco, co by se studenta dotklo v souvislosti s jeho pohlavím, světovým názorem, náboženstvím, a snad nás nečeká doba, kdy se kvůli výše uvedenému a mnohému jinému, nezačnou zakazovat knihy, jak se právě děje takzvaně za velkou louží.
Samozřejmě lze na tento článek zareagovat tak, že schvaluji mlácení našich potomků, až z nich bude krev lítat. Tak to samozřejmě není myšleno, ale v krátkosti řečeno, jen si myslím, že dostat během několika vteřin výchovných pár pohlavků je prostě lepší, než hodiny vysvětlovat, co se smí a co nesmí, a že je někdy rozumné učit se, co dobrého nám (příkladně právě ve výchově) odkázali naši rodiče, potažmo prarodiče.
Řečeno závěrem slovy nejmenovaného dětského psychologa, při soukromém rozhovoru v otázkách výchovy: Dětem je buřt, že do nich hučíte myšlenky dle nových trendů výchovy a hodiny s nimi sedíte a domníváte se, že s ním diskutujete. Jste na omylu. Mluvíte více méně sám se sebou, jelikož samotné dítě vás poslouchá jen okrajově a jedinou jeho aktivitou je ve většině případů koukání do země a kývání hlavou. Dítě bude dělat vždy to, co je mu příjemné, co mu vyhovuje a jedinou jeho brzdou je možná názor veřejnosti, v některých případech ostuda způsobená rodině a pak je tu ta třetí brzda… Čtenář nechť si dosadí.
Pan dětský psycholog ještě dodal, že výše zmíněné je jeho osobní názor podpořený lety zkušeností práce s dětmi. Veřejně ovšem musí dodržovat současný výchovný trend, jinak by mohl veškerou svou kariéru pohřbít. (Viz. Odkaz na druhý odstavec tohoto článku).
PS. Počítám s tím, že se na mou hlavu snesou mnohá kritická slova, ale vycházím z vlastního života. Vychoval jsem tři syny a ano, sem tam dostali na zadek nebo pár pohlavků. Ale v žádném případě to na nich nenechalo žádnou psychickou újmu. Jsou to zdraví a sebevědomí muži.
Chápu, že když vběhne dítě do silnice nebo udělá něco podobného nebezpečného, tak v afektu člověk selže. Nechápu ale promyšlené a plánované trestání tímto způsobem, např. člověka, který zde uvádí, že dítě fyzicky napadne, protože kouká do telefonu. To je prostě člověk, který nemá být vůbec zodpovědný za jiné lidi, protože se NEUMÍ CHOVAT (a ovládat).
A společnost by měla jasně říct, že přistupovat k jinému člověku s násilím není tolerovatelné.
Pokud si něco takového nedovolíte k dospělému, nesmíte si to tím spíš dovolit k dítěti. To opravdu není složité. Jaktože u dospělého si cestu k řešení problému najdete, ale u dítěte ne? Navíc u dítěte, které si do jeho chování od prvopočátku formujete sami. Bijete snad kojence? A proč batole najednou již ano?
Navíc pokud dítě nechápe vysvětlení, nepochopí ani bezeslovnou agresi. Bude se vás bát, to je všechno, ale stejně nebude vědět, co je tedy žádoucí, pokud mu to neřeknete/neukážete.
(Mimochodem k tomu vbíhání do silnice apod. - pokud máte žebříček např. tónu hlasu, tak dítě velmi dobře pozná, kdy to myslíte sakra vážně. Pokud ale všechno je pro vás bez rozdílu špatně a řvete po něm pořád a jako další level máte násilí fyzické, tak dítě pochopitelně na hlasový pokyn nereaguje - nemá měřítka, protože vy jako rodič jste je nenastavil. Je to vaše chyba. A rovnou uvádím, že nám malé dítě bez varování do silnice vběhlo, po zakřičení se zastavilo a samo zjevně bylo v šoku, kam se to dostalo - proč ho v takové situaci ještě bít? Byly u toho ještě i naše další děti. Od té doby všichni ví, že tohle NIKDY a je třeba si fakt pozor dávat. Násilí je v této situaci redundantní, když je zjevně zapamatováníhodná sama o sobě.)
Ludvík Aškenazy - Dětské etudy - volná parafráze
" Tatííí, a nemohl bys mi, místo toho kázání, dát raději pár pohlavků jako děda? Já strašně spěchám, my stavíme hrad"
Nejčtenější články
V článku je řešeno výchovné lupnutí na zadek, když dítěti desetkrát řeknete - Neběhej do silnice. Doma s ním probíráte opakovaně následky - jsou tam auta, mohou tě srazit, bude to bolet atd...., a nic. Dítě se Vám vytrhne z ruky a šup do křižovatky. Tady si myslím, že dilema, zda dítěti vysvětlit opět, co se může stát nebo jedna dobře mířená na zadek, je rozhodnuté. Co byste řekl rodičům, kdyby se to dítě dostalo opravdu pod kola auta? Špatně jste vysvětlovali, vaše metodika práce s dětmi není správná?
- Odpovědět
Trvalý odkaz