Adéla Gondíková v seriálu Sestřičky: Její Míša bude pěkně ostrá. Podívejte se na video!
Jedno dítě v pubertě, druhé v plenkách. Práce, která ji naplňuje, kamarádky, které ji podrží, a manžel, kterého miluje, ale který je, jak to říct…, komplikovaná povaha. To jsou puzzle, ze kterých se skládá život zdravotní sestry Míši z nového seriálu FTV Prima Sestřičky. Nejen sympatickou tvář, ale i osobnost a humor jí dala Adéla Gondíková. A jak se zdá, několik Mišiných puzzlí zapadá i do jejího životního obrazu…
Adélo, jaká je vaše úloha v seriálu Sestřičky? Míša je podle mě optimistická bytost, která nezkazí legraci. Má smysl pro rodinu, baví ji její práce a kolektiv. Jsem ráda, že je ukotvená a není unylou sestřičkou, která jen tak proplouvá díly a tu je s tamtím a tu s jiným. Jde hodně ze mě. Má hezkého manžela, hezké dvě děti a kamarádky, které hrají Sabina Laurinová a Kristýna Frejová. S holkami se známe už od školy a pořád se vídáme při různých projektech, a tak jsem ráda, že scénáristé napsali Míše přátelství v seriálu s nimi, protože nám to funguje a odpadla ta počáteční seznamovací clona.
S Petrem Vaňkem, vaším seriálovým manželem, jste se také znala? Neznala. Já jsem sice trochu hlava děravá, a tak je možné, že jsme se potkali při nějakém seriálu, ale určitě ne takhle úzce. Seznámili jsme se až tady a mám pocit, že jsme si hned padli do noty. Mezi herci musí něco proběhnout, neříkám veliká chemie, ale něco, co zabrání ostychu dát si přirozeně pusu. S výběrem manžela jsem spokojená. Dávala jsem produkci tipy: Brad Pitt byla jasná volba, Leo Di Caprio nebo Ewan McGregor, ale asi neměli čas. A z Čechů Petr Vaněk. V tom jsem měla jasno. (smích)
V příběhu máte dvě děti, pubertální dceru a malé mimino. S miminkem vám to moc sluší… Děkuju, je to hezké, ale náročnější. Naše miminko je statečné a nemůže za to, že mu natáčení občas nesedne. První den v ateliéru odehrál s brekem. První klapku zvládl statečně, další už jsme museli odehrát bez něj. Petr předstíral, že ho drží v náručí ve chvíli, kdy byly záběry na někoho jiného. Pořád se pohupoval, jako by ho konejšil. Chtělo se nám smát, ale drželi jsme to. Jsme profíci. (smích)
Když vám to s tím miminkem tak jde a sluší, neuvažujete, že si ještě pořídíte jedno domů? My jsme si teď v podstatě jedno mimino domů pořídili, štěně retrívra. Chodím nakupovat hračky, protože je rychle ničí, tím ho přestávají zajímat, a tak se pídí po všem, co ho zaujme, rohy, skříně. Teď máme čas, protože je pořád někdo doma, ale co budu dělat po prázdninách, to nevím.
Co vás to napadlo? Přála si ho moje dcera Nela. Je jí šestnáct a já mám od ní šestnáct dopisů Ježíškovi a šestnáct přání k narozeninám a ve všech je to samé: „Jediné, co si přeji, je pejsek.“ Nelinka je zvířecí maminka. Studuje v Benešově zemědělku-veterinu, obor Pet specialista. A protože byla jediná ve třídě, která neměla žádné zvíře, konečně jsme ho pořídili.
Tak to teď máte doma podobně jako v seriálu. Mimino a pubertální dceru. Tu seriálovou vám hraje Amélie Pokorná, kterou znáte od miminka. Kdo by to byl tenkrát řekl, že? To je pravda. Amálka je dcera mojí kolegyně a kamarádky Lucky Zedníčkové, se kterou jsem se alternovala v různých divadelních představeních u Háty. Obě jsme byly těhotné ve stejnou dobu. Pamatuju si, jak jsme ke konci těhotenství hrály už jenom zepředu a neotáčely se do strany, aby to nebylo poznat. A s Amálčiným tatínkem Vítkem Pokorným jsme spolupracovali při mnoha televizních pořadech. S Luckou máme dokonce společnou fotku s našimi miminky, šestnáct let starou...
A vaše dcera Nela se do herectví vůbec nehrne? Naštěstí ne a já bych jí to asi i tvrdě vymlouvala. Mě konzervatoř bavila a hodně mi dala, ale zpětně si myslím, že je lepší mít klasickou střední školu a pak ať si jde zkusit DAMU. Ale už bude umět něco, k čemu se případně bude moct později vrátit, pokud třeba nebude mít to štěstí jako jsem měla já. Kdybych ho neměla, nevím, co bych dělala, neumím nic jiného. Mnoho hereček z konzervatoří a různých hereckých škol nedostane příležitost a jsou nešťastné celý život.
Vy si na nedostatek práce stěžovat nemůžete. Divadlo, televize, rádio… Jaké to bylo vrátit se po letech zase do rádia a vést hodinové živé interview? Z rádia jsme s Dádou (bratr Dalibor Gondík – pozn.) vzešli. A vždycky jsme věděli, že se do něj jednou vrátíme. Nabídky jsme dostávali, ale přijmout jsme je nemohli. Nedalo se to skloubit. Vysílat brzy ráno jsem nemůžete, protože do noci hrajete v divadle, dopoledne vysílat nemůžete, protože zkoušíte v divadle, odpoledne jedete na zájezd a o víkendech chcete trávit čas s rodinou. Mám teď jeden den v týdnu, a to se skloubit dá. Z živých televizních přenosů jsem byla na rozdíl od mého bratra, který je miluje, šílená, v rádiu mě baví.
Co vás na nich baví? Baví mě příprava, nakoukám a na přečtu spoustu rozhovorů, je to trošku „estébácká“ práce, při které „lustruji“ svoje hosty, ale obohacující. pak vás nic nepřekvapí, trošku víte, co odpoví. Je to obohacující. A při vysílání jede mozek naplno. Pořád něco hlídáte, hlavně čas a techniku. Beru to jako prevenci proti Alzheimeru.
Plánujete ve svém pořadu vyzpovídat i manžela Jiřího Langmajera? Uvažovalo se o tom, ale já jsem nechtěla. Všechno o něm vím a asi bych se ho uměla ptát tak, aby to bylo pro posluchače zajímavé. Lékaři také neoperují svoje rodinné příslušníky…
