Též jsem měla výchovu škoda každé rány, které padne vedle a rodiče si myslí, že to na mne nezanechalo žádné následky, bohužel ani ve čtyřicet letech nejsem schopna upřímně rodičům říct, že zanechalo. Bojím se říct nahlas svůj názor, abych nebyla znemozna urážky či pohlavky. Vystudovala jsem vysokou školu a s rodiči mám hezky vztah, ale psychicky nejsem vyrovnaný člověk. Přitom stačilo, aby občas pochopili, co já chci a potřebuji a nemuseli moje potřeby trestat násilím. Všichni píší, že výchovný pohlavek není na škodu a neublíží, ani mnoho dětem ne, ale je skupina děti, které si do dalšího života odnáší ponížení a strach, který jim ani ani po letech nedokáže umožnit říct nahlas : ano ublizili jistě mi.
- Odpovědět
Trvalý odkaz