Otec a syn. Ivan Trojan a Josef Trojan v hlavní roli filmu Šarlatán. Rozhovor o tom, když dva herci hrají jednu postavu

Nevadilo vám, že se ve filmu na plátně nepotkáte?

Ivan: I když se na plátně nepotkáme, jsme partneři, a to je velice důležité. Hrajeme oba dva Jana Mikoláška, ale každý v jiném životním období. Čím víc jsme se blížili k natáčení, tím víc nás to nutilo k tomu, abychom si spolu sedli a povídali si o tom, co nás, a tedy naši postavu, bude spojovat. Postupně jsme ale došli k přesvědčení, že bude vlastně stačit to, že jsme otec a syn. Geny mluví samy za sebe. Nakonec to bylo navíc jenom pár drobných gest, na kterých jsme se domluvili, abychom naše Jany propojili.

Co pro vás znamenalo spolupracovat s AgnieszkouHolland?

Josef: Z  mé pozice osmnáctiletého kluka, který natočil dva filmy a jeden seriál, byly celá ta shoda okolností a možnost natáčet s  tolika skvělými profesionály, něco úžasného. Ale snažil jsem se si to celé moc nepouštět k  tělu, a neřešit, kdo sedí za režisérskou obrazovkou a kdo za kamerou. Byla to pro mě obrovská herecká příležitost a taky trošku záhada, že jsem ji dostal. Když jsem se na place rozhlédl kolem sebe a viděl tam všechny zúčastněné, kterých si vážím, říkal jsem si: co tady dělám já? (smích)

Agnieszka Holland umí být jako režisérka při práci velmi důrazná, ale stejně tak laskavá. Jakou s ní máte zkušenost vy?

Ivan: Mám vlastně dvě naprosto rozdílné zkušenosti. První je z Hořícího keře, kdy jsme se první natáčecí den snad ani před první scénou nestačili s Agnieszkou potkat. Hrál jsem tam jednoho z  policistů a dostal jsem jenom přes vysílačku signál, že se mám nějak zařadit, plus mínus vědět, kde je kamera, a podle toho se pohybovat. To bylo zadání, které mě bavilo, a touhle metodou jsme v  podstatě nakonec prošli téměř celým natáčením. Při pohledu zvenku to ale mohlo působit velmi dobrodružně. My jsme si toho s  Agnieszkou ale tehdy potřebovali říct velmi málo. Bral jsem to jako takovou symbiózu, že jsme na sebe slyšeli a vcítili se do sebe. Tehdy jsem Agnieszku nazval jako „Klidnou sílu“.

Na Šarlatánovi to potom bylo jiné?

Ivan: Role Mikoláška vyžadovala úplně jinou a naprosto jasnou přípravu. Jde o velmi složitou a rozporuplnou postavu. Během jedné dvoustránkové scény je schopen sympatie získat a hned je zase ztratit. A to se obrátí třeba třikrát. Myslím si, že z  pozice diváka může být velmi zajímavé, když se mu sympatie k  hlavní postavě neustále proměňuje v antipatii. Tím, že jsem věděl, že je jeho příběh ve své struktuře vyprávěn na přeskáčku a prostředí se často mění, bylo nutné, abych v tom měl jasno. Tentokrát jsem potřeboval daleko větší dialog s  Agnieszkou. U něj jsem taky pochopil, že není úplně zastáncem velkých a hlubokých příprav. Cítil jsem, že by byla radši, kdybych se na určité věci třeba neptal a pracoval s tím, že to na place nějak vyplyne.

Takže jste za ní chodil a chtěl diskutovat…

Ivan: Já jsem musel být takový „prudič“, abych byl sám za sebe klidnější. Zvlášť v  tom prvním natáčecím týdnu. To jsme točili zásadní scény výslechu v  Mladé Boleslavi, kdy je vyčerpaný a unavený Mikolášek ve vězení, a já jsem ještě každý večer hrál v  divadle. Každý den jsme začínali velmi brzy a mě ještě vždycky čekaly dvě a půl hodiny v maskérně. Tehdy jsem spal tak tři hodiny denně, bylo to náročné. Ale za celou tu dobu natáčení před kamerou nikdy nevystupoval jako já ve své podobě. Bylo velice důležité, aby moje maska byla dokonalá a věděl jsem, že dle mého názoru existují u nás jenom dva maskéři, kteří tohle dokážou. A ten jeden naštěstí svolil. Je to Renda Stejskal a opravdu nám velice pomohl. Sama Agnieszka mu po posledním natáčecím dnu moc děkovala. Myslím, že na Šarlatánovi pracovala nejenom světová režisérka, ale také světový maskér.

Jak rozsáhlé období jste musel svou vizáží obsáhnout?

Ivan: V celém tom příběhu společně s Pepou odehrajeme nějakých čtyřicet let, možná ještě víc. Část role jsem vlastně odehrál jako sedmdesátiletý člověk. Při téhle práci jsem taky pochopil, že Agnieszka umí být i neklidnou silou, a že dokud to není opravdu podle jejích představ, tak záběr nepustí. Pro mě to sice bylo velmi vyčerpávající a v  danou chvíli jsem si třeba i částečně přál, aby to „mučení“ skončilo, ale na druhou stranu jsem byl vděčný, že mě vytrvale hlídala a nedovolila něco, co by se neblížilo ke stu procentům. Je to náročná žena, ale milující. Miluje film, miluje svobodomyslné principy žití a v tom se shodujeme. Zároveň si myslím, že je ve svém díle skutečný umělec, který umí, opravdu své práci rozumí a dokáže vyprávět filmovým jazykem.

Jak vnímáte Agnieszku vy, Josefe?

Josef: Pro mě to celé s Agnieszkou byla obrovská škola a občas nepředvídatelně intenzivní. Někdy jsem přišel na plac, točili jsme dva obrazy, a Agnieszka mi v podstatě neřekla ani slovo. Pak jsme se dostali k  jedné replice a ona mi byla schopná jednou větou vytvořit „láskyplně“ obrovské trauma. Jsem navíc dost citlivý, takže musím říct, že mi úplně nevyhovuje, když na mě režisér zvýší hlas a je na mě hodně zaměřený. Tady jsem ale jakousi krásu té intenzity pocítil. Donutilo mě to opravdu v danou chvíli hodně přemýšlet o tom, co mi říká, a o co jí jde. A když už je pak člověku špatně z toho, co se tam děje, tak se prostě nakonec nějak přemůže a minimálně jednou, třeba i z nějakého naštvání, to ze sebe vypustí. Pak ale vždycky Agnieszka přišla, vzala mě s tím svým krásným úsměvem do náruče a já zůstal úplně odzbrojený.

Na place se objevil ještě taky třetí Trojan…

Ivan: Ano, můj nejstarší syn František hraje mého bratra a Martin Myšička mého otce, což může znít takhle trošku složitě. Ale to se bavíme o fázi, kde Mikoláška hraje Pepa. Agnieszce se ta naše podobnost hodila, a tak to celé takhle využila. Za mě je to dobře, protože Mikolášek je zvláštní a rozporuplný, zatímco jeho bratr je uvážlivější, problémy se snaží vyřešit bez konfliktu. Myslím, že to tak povahově sedí i na ty moje chlapce. (úsměv) Josef: Ano, mohu potvrdit. (smích)

V čem podle vás spočívala ta Mikoláškova zvláštnost?

Ivan: Už to, že si zvolil, že bude léčitelem, je samo o sobě neobvyklé.Jeho diagnostikování nemocí z  moči budilo v  jeho okolí emoce a určitou vášeň. Když někomu pomohl, dotyčný mu byl určitě vděčný, ale zároveň existovalo velké množství lidí, kteří jeho odlišnost nechápali a nerespektovali. A myslím, že my Češi jsme úplně prostoupení tím, že jakmile je někdo „z jiného těsta“, tak se vůči němu umíme distancovat. Mikolášek enormně pracoval, i o sobotách a nedělích jezdil za pacienty. Vlastně neměl vůbec žádný volný čas a vyléčil nebo léčil přes pět milionů lidí, což je neuvěřitelné množství. Při takovém stylu života se těžko dozvíte, jaký skutečně jste, a to vás taky musí nějakým způsobem ovlivnit. Tím, že neměl čas, ale věděl o svých schopnostech, jednal s lidmi často neurvale. Ztratil pokoru, jejíž absenci kritizoval u druhých. Těch věcí, které u něj byly zvláštní, byla celá řada.

Jak se vám osobně líbí výsledek, hotový film Šarlatán?

Ivan: Je to naprosto kompaktní celek, kde všechny složky slouží Agnieszčinu záměru a scénáři, který považuji za Markův (Epstein) nejlepší. A to už jsem nejméně v pěti nebo šesti jeho věcech hrál! Myslím si, že hlavní devíza filmu je v  tom, že jeho jednotlivé složky jsou nadstandardně vyrovnané. Však se na něm také profesně podílely opravdové tuzemské špičky!

Josef: Jsem opravdu šťasten. Film popisuje neuvěřitelný příběh o jedinečného člověka, který prošel životem v těsné blízkosti zrůdných totalitních režimů, jež ho utlačovaly. Jsem rád, že další lidský příběh, který byl takto násilně svázaný, ale přesto v hloubi duše svobodný, vznikl za pomoci filmového umu Agnieszky Holland a celého týmu, který se na filmu podílel. Byla to mistrovská práce ve všech směrech.

Čím si vás pro hlavní roli získal Ivan Trojan?

Ivan je velká osobnost a krásný člověk, nejen krásný herec. Ale to už vím od doby, kdy jsme se potkali při natáčení Hořícího keře. Už tehdy mezi námi panovala vzájemná důvěra. Tahle role je pochopitelně mnohem složitější než esenbák Jireš v Hořícím keři, ve všech ohledech. Náročnější pro něj byla i proto, že Ivan je ušlechtilý muž, s velmi výrazným světonázorem, a má tendenci dělat ušlechtilé také své postavy.. Jeho povaha ho ze začátku sváděla k tomu, aby obraz Mikoláška zůstal přece jen jednoznačně pozitivní. Tak jsme spolu chvilku bojovali. Ten Mikoláškův boj mezi dobrem a zlem se tak trochu odehrával mezi mnou a Ivanem. Když pak přistoupil na ambivalenci svého hrdiny, stala se z  toho pro něj v  určitém smyslu objevná práce. Nové bylo i to, že se musel v průběhu natáčení fyzicky dost měnit.

Jeho nejmladší verzi ztvárnil jeho syn Josef…

Josef byl pro nás dárek. Ivana připomíná nejen fyzicky, mají v soběněco velmi podobného i mentálně, takže můžete věřit, že jde o stejnou postavu. Josef zároveň přinesl svěží energii, na roli se připravoval velice poctivě, i když jeho výstup není zase až tak obsáhlý jako Ivanův. O bylinkářství pak věděl mnohem víc než rekvizitář a velmi dobře si nastudoval také první světovou válku. Josef je seriózní mladý muž, který je dost odvážný a zároveň citlivý na to, aby svou práci naplnil pravdivým a originálním obsahem. Nejstarší Ivanův syn František si pak zahrál malou roli Mikoláškova bratra. Takže máme ve filmu Trojany tři!